Select Page

Pokud bychom hledali slavného Čecha, který je v dnešním Česku nejvíc nepochopený a nejvíc „zapomínaný“, pak Přemysl Pitter je rozhodně „žhavým kandidátem“. Těžko se představit někoho, kdo by byl více vzdálen současné „české nátuře“, než právě on. Česká wikipedie ho stručně charakterizuje takto: „protestantsky orientovaný kazatel, spisovatel, publicista, radikální pacifista a sociální pracovník“. Dodejme ještě – vegetarián a neúnavný propagátor česko-německého usmíření a je asi zřejmé, že to má u dnešní české většinové společnosti „definitivně spočítané“.

Patřil – podobně jako již dříve zmíněný Ctibor Bezděk – k oné velké „masarykovské generaci“, jejíž představitelé celý život usilovali o morální povznesení národa a hlavní náplní jejich osudů byla pomoc potřebným. A zůstali těmto svým snahám věrni navzdory válce i pozdějšímu „lidově-demokratickému“ režimu.

O Přemyslu Pitterovi toho nebylo v češtině napsáno mnoho, nicméně i to málo má velkou sílu. Rozhodně doporučuji přečíst si tento text – Nesnadný Čech a Evropan Přemysl Pitter.

Jeho vegetariánství vyplynulo jako nedílná součást jeho pacifismu z hrůz první světové války a z mystického prožitku obrácení na víru, který zažil v zákopech. Po návratu z války spoluzakládá náboženské společenství „Nový Jeruzalém“, inspirované ve své podstatě hlavně myšlenkami Lva Nikolajeviče Tolstého a theosofií a antroposofií. Myšlenky Ježíšova kázání na hoře se tu prolínaly s indickým učením o karmě a Tolstého postojem „neodporování zlu násilím“. Je jasné, že takto uvažující člověk se nutně musí stát vegetariánem, pokud svůj postoj nenásilí myslí opravdově.

U Pittera ale nezůstalo jen u „postojů“, patřil k lidem, kteří své přesvědčení uvádějí do skutků. V roce 1933 založil v Praze útulek pro děti a mládež – Milíčům dům. Za druhé světové války se ze všech sil snažil pomáhat židovským rodinám. A po válce se nesmazatelně zapsal do historie 20.století svou „Akcí Zámky“. Kdy se na několik zámcích zkonfiskovaných státem původním německým majitelům staral o válkou postižené židovské, české a německé děti (těch byla téměř polovina) a snažil se v praxi prosazovat myšlenku česko-německého odpuštění a usmíření.

Jenže to bylo něco, co mu právě nastupující „reálný socialismus“ opravdu nemohl odpustit. Evropa se před očima trhala na dva nesmiřitelné tábory, všichni všude hledali a potírali „nepřátele“, vidění světa se stávalo primitivně černo-bílým. V tomto klimatu se člověk volající po morálce, usmíření, odpuštění, pomoci a nenásilí velmi rychle stal „silně podezřelým“ a jen o málo později „nebezpečným protistátním živlem“. Proto také Pitter v roce 1951 odchází do exilu – jak sám popsal, pouze s malým batůžkem, aby to nebudilo nežádoucí pozornost. I zde neúnavně pracoval veden svými ideály. Zemřel v Zurichu v roce 1976. Za jeho úsilí za války i po ní mu byl v roce 1964 v Izraeli udělen titul „spravedlivý mezi národy“.

 

Zdroje: